Holky v menšině
Marcela
s Petrou se seznámily na gymnáziu – Petra se připravovala na maturitu
a o sedm let starší Marcela ji učila dějepis. Zamilovaly se do sebe,
o jejich vztahu se však postupem času dozvědělo vedení školy a ukončilo
s Marcelou pracovní poměr. Oběma dívkám nezbylo než jít s pravdou ven.
„Moji rodiče byli nejdřív v šoku. Hlavně táta. Ale když viděli, že to
myslím vážně a že Marcela je normální chytrá holka, a ne žádnej úchyl,
pomalu se s tím smířili. Nejvíc tomu pomohla babička. Řekla tátovi, ať
se na mě nezlobí, protože prý je to stejné, jako bych se narodila bez
prstů,“ směje se Petra.
Marcele už tolik do smíchu nebylo. Jakmile se její rodiče
dozvěděli, že je lesbička a že chce svůj život strávit po boku ženy,
přestala pro ně existovat. „Myslela jsem, že se to změní, když se mi
narodil Martin. Ale oni o tom, že mají vnuka, nechtějí ani slyšet. Otec
mi dokonce vztekle řekl, že jsem pro něj mrtvý muž,“ vypravuje Marcela.
Tento a mnoho dalších příběhů jasně ukazují, proč je pro lesbičky
největším problémem coming out. Proč odmítají odhalit svou orientaci
před rodiči, přáteli i v zaměstnání a proč jsou vlastně nespočitatelné.
Homosexuálně orientovaných žen není méně než mužů, jen nejsou
tolik vidět. Pouze jedenáct procent lesbiček je totiž ochotných se ke
své orientaci otevřeně přiznat, a to jen tehdy, když musí odpovědět na
přímou otázku.
„Podle reprezentativního výzkumu kolegů ze Sexuologického ústavu
jde asi o dvě procenta z celkového počtu žen. Toto číslo samozřejmě
může být nepřesné, jelikož řada lidí se ke své homosexualitě
nepřihlásí, protože o ní nevědí nebo nechtějí vědět,“ říká sexuoložka
Hanka Fifková. Monika S. Benešová, zakladatelka internetové Lesbické
literární kavárny, má o důvodu, proč se lesbičky ke své orientaci
nehlásí, poněkud jinou představu. Myslí si, že ženy nejsou okolím
nuceny homosexualitu nijak deklarovat. „Je to tím, že tato společnost,
řízená muži, je k lesbičkám mnohem tolerantnější než ke gayům. Když
spolu dvě holky bydlí, dají si pusu na ulici nebo si sedí na klíně,
není na tom nic divného. Když to ale dělají kluci, jsou ihned ‚vadní‘.
Chlapům se navíc líbí, když se k sobě dvě holky mají. Vzrušuje je to
a není to pro ně žádná konkurence.“
Pojem homosexuality jakožto lásky mezi lidmi stejného pohlaví zavedl v roce 1869 lékař jménem Benkert. I po sto třiceti letech je však tento způsob lásky v některých zemích, třeba na Kubě, v Arménii, Rumunsku, Číně či v islámském světě, stále považován za trestný čin (Spojené státy například vyškrtly homosexualitu ze seznamu psychických poruch a sexuálních deviací až v roce 1975).
Česká republika je o poznání tolerantnější. Evropský parlament ji dokonce označil za nejméně xenofobní ze všech postkomunistických zemí, pokud jde o vztah k sexuálním minoritám. Nebylo tím ovšem myšleno společenské klima, nýbrž legislativní opatření. S těmi to ale není zas tak slavné, jak by se zdálo.
Podle studie Jaroslavy Talandové z roku 1997, která se zabývá sociálním postavením lesbických žen u nás, označují lesbičky za největší problém neexistenci zákona o registrovaném partnerství, jenž by jim pomohl zajistit stejná práva a povinnosti, jako mají heterosexuální partneři.
Kateřina Veselá, která je sama lesbička, se problematikou homosexuální menšiny zabývala v pravidelném rozhlasovém pořadu Bona Dea po necelé dva roky. Příkladů z praxe zná celou řadu.
„Tak dnes jdu třeba navštívit jednu paní. Je na tomhle světě už osmdesát let a padesát z nich prožila se svou přítelkyní, která zemřela přesně v den, kdy měla dostat důchod. Kdyby to bylo ‚regulérní‘ partnerství, paní by mohla důchod zesnulé dostat a zaplatit z něj například výlohy na pohřeb. A to nemluvím o důchodu vdoveckém. I když o peníze tady tolik nejde: zemřela jí celoživotní družka, a jako by se nic nestalo. To je ale pořád dokola,“ dodává a vysvětluje: „Už mě to unavovalo – řešit věci, které jsou do očí bijící, a pořád při tom narážet na tytéž dogmatické protiargumenty. Taky proto jsem z pořadu Bona Dea odešla a uklidila se do galerie. Já a moje přítelkyně jsme v pohodě, ale třeba jedna naše kamarádka je teď ve strašné situaci. Její partnerka je velice těžce nemocná a všechno nasvědčuje tomu, že se už nevyléčí. Rodina té partnerky nemá o ni ani o jejího syna vůbec zájem, takže kdyby ta holka zemřela, kluk půjde nejspíš do dětského domova. A přitom má někoho, kdo se o něj už osm let stará jako o vlastního…“
Čekáme na zákon?
Všem těmto problémům by se dalo předejít, kdyby Poslanecká sněmovna schválila zákon o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví. Návrh zákona byl zamítnut již dvakrát, naposledy předloni, a jeho třetí projednávání je plánováno na říjen. Poslední podoba návrhu poskytuje homosexuálním partnerům zhruba stejná práva, jako mají manželé v oblasti majetkové, dědické, pracovněprávní, zdravotnické nebo duševního vlastnictví. Co však zákon nepřipouští, je osvojení či adopce dítěte, společné poručnictví nebo pěstounství. Výjimkou v navrhovaném zákoně je pouze to, že pokud jeden z partnerů již dítě má, druhý partner by měl získat statut nevlastního rodiče.
Hlavním odpůrcem zákona byla a je KDU–ČSL, jejímž stoupencům homosexuální partneři bortí představu tradiční rodiny (jediné křesťanské sdružení, které homosexuálům pomáhá, je evangelické sdružení Logos). V dodatku k petici, kterou iniciovalo Národní centrum pro rodinu v Brně na popud výzvy České biskupské konference, se například píše, že „uzavření právního vztahu nepřináší nic podstatného k řešení problémů těchto osob . Dále se zde uvádí, že registrované partnerství osob stejného pohlaví těmto lidem znemožňuje připravit se na roli rodičů, a tím ohrožuje rodinu.“
Někteří stoupenci katolické víry dokonce považují vztahy homosexuálů za perverzní, jelikož jejich pohlavní styk je čistě samoúčelný. Nevede ke zplození dětí, ale jen k pobavení. Jediným svazkem, který katolíci uznávají, je manželství. Jedním z těchto odpůrců je také paní magistra Michaela Freiová z Občanského institutu. Podle ní má manželství výjimečné postavení proto, že je na rozdíl od jiných partnerství základem pro předávání lidského života. „Já ten zákon nepovažuji za potřebný a odborníci z oboru práva zpravidla tvrdí totéž, říká Michaela Freiová. “Dědictví je přece zabezpečeno závětí, ostatní problémy definicí „osoby blízké“. Právo na informace o zdravotním stavu zaručuje první list chorobopisu, kam pacient uvádí osobu kompetentní dotazovat se na jeho zdraví. Stávající právní úprava je tedy zcela dostačující. To vše je jistě pravda, neboť stejné kroky dělají i heterosexuální dvojice, které nechtějí vstoupit do manželství. Rozdíly jsou tu ovšem dva. Ten první spočívá v tom, že homosexuálové – ve srovnání s heterosexuály – do manželství vstoupit vůbec nemohou, tudíž není jejich svobodnou volbou podstupovat tyto úřední anabáze. „Je to zbytečná byrokracie,“ říká Kateřina Veselá. „Proč se mám pomocí různých kliček a právních opatření domáhat něčeho, na co mám jako partnerka přirozené právo?“
Druhým rozdílem je již zmiňovaný problém společné výchovy dětí, který má pravděpodobně hlubší kořeny. Lze tak soudit podle toho, že ačkoliv se postoj české společnosti k homosexuálům zlepšil (Češi jsou přibližně stejnoměrně rozděleni na ty, kteří se zavedením zákona souhlasí, a na ty, co ho odmítají), drtivá většina občanů nesouhlasí s tím, aby lesbičky mohly adoptovat děti nebo aby se mohly nechat uměle oplodnit. Nejčastějším argumentem, proč by lesbické dvojice neměly vychovávat děti, je, že toto rodinné prostředí může negativně formovat osobnost dítěte. Doktorka Fifková s tím však nesouhlasí: „Podle dostupných výzkumů není v těchto typech rodin ovlivněna ani sexuální orientace dětí, ani jejich sexuální identita. Dokonce nejsou ve srovnání se svými vrstevníky nijak výrazněji frustrovány.“
Zákonodárce jako by nezajímal fakt, že děti, které vyrůstají se dvěma lesbickými ženami, tady byly, jsou a budou. Z tohoto důvodu byla také sepsána Výzva 2002, ve které se její signatářky domáhají otevření diskuse a provedení rozsáhlejších výzkumů, jejichž výsledky by byly do zákona zakomponovány. Současná podoba zákona totiž ženám vlastně říká, že pokud chtějí mít děti, budou je muset počít s nějakým dobrovolníkem. Podobně jako to tehdy udělaly Marcela s Petrou. „Obě jsme dítě chtěly. Já jsem starší, takže jsem přišla na řadu první, říká Marcela. “Protože o nás všichni věděli, umělé oplodnění by mi lékaři nepovolili. Nejdřív jsem chtěla poprosit kamaráda, ale pak mi došlo, že by to možná nedělalo dobrotu. Nakonec jsme se rozhodly, že bude lepší, když otec bude opravdu neznámý.
K čemu tedy tento zákon je, když se dá, byť komplikovaně, žít i bez něj? Na tuto otázku umí odpovědět pouze ten, koho se tato problematika týká nejvíc. „Víte, ono je to tak: když jste srovnaná sama se sebou, těžko vás může někdo urazit jen kvůli tomu, koho máte ráda, upřesňuje Kateřina Veselá. “Ten zákon však kromě diskriminace a praktických záležitostí řeší také psychologické problémy. Nepomáhá jen gayům, lesbičkám a jejich dětem, ale také třeba rodičům homosexuálů, kteří mívají výčitky svědomí, že v minulosti něco zkazili, nebo se bojí, co s jejich dětmi bude. Když se oficiálně přesvědčí, že jejich děti nejsou nijak postižené nebo zavrženíhodné a že tento stát je respektuje jako rovnocenné občany, mnoha rodičům – a nejen jim – se výrazně uleví.
Kde se dobře žije
Registrované partnerství bylo zavedeno poprvé v roce 1989 v Dánsku. O dva roky později Dánové schválili také možnost adopce dítěte partnera. Po Dánsku zavedly obdobné statuty také další skandinávské země: Švédsko, Finsko, Norsko a Island. Jediným z amerických států, který rovněž usnadnil homosexuální minoritě život, je Vermont. Následovala Francie a Belgie a letos v srpnu také Německo. Jedinou zemí, která umožňuje homosexuálním párům vstoupit také do manželství a adoptovat děti, je Nizozemsko. O schválení možnosti adopce uvažuje v současné době také francouzská vláda. Prvním postkomunistickým státem, jenž zcela bez nátlaku umožnil homosexuálům užívat statutu druh/družka, bylo v roce 1995 Maďarsko.
Jak se rodí homosexualita
Pokud jde o příčinu homosexuality, hovoří se o ledasčem. O poruše činnosti žláz s vnitřní sekrecí, špatných stravovacích návycích, dědičnosti, stresu matky v těhotenství i psychosociálních aspektech rodinného prostředí. Podle odborníků je však homosexualita vrozená a formuje se již během nitroděložního života. „Podle mě jde o genetickou dispozici kombinovanou s faktory působícími v době matčina těhotenství. Nevěřím, že homosexualita je získaná, protože pak by to znamenalo, že je léčitelná,“ podotýká Hanka Fifková. Vyléčení homosexuálové však neexistují. Existují pouze lidé, kteří určitou část svého života prožili v citovém a erotickém vztahu s příslušníkem téhož pohlaví. Toto chování bývá způsobeno problematickou životní situací a se sexuální orientací nemá nic společného.
Elle 9/01