ZUZANA BRABCOVÁ
ZUZANA BRABCOVÁ
Nestydět se za lásku
Autobiografický román o vášnivé lásce dvou
lesbiček se distingovaná spisovatelka bála vydat
Na krátko ostříhaná, drobná čtyřicátnice v brýlích je matkou čtrnáctileté
dcery a sečtělou redaktorkou jednoho pražského nakladatelství. Má ráda
ticho a klid, společnost zrovna nevyhledává, odpočívá při uklízení. Zuzana
Brabcová je ale také autorkou prvního lesbického románu v české
literatuře. Hrdinkou jejího Roku perel je spořádaná žena středního věku, jejíž
poklidný život rozbije fatální láska k mladé dívce. Čtenáře zaujala
brilantním líčením duševního rozkladu hlavní postavy stejně jako
naturalistickým popisem lesbického milování. Rudý obal Roku perel bývá
ohmataný, čtenářkám jde z ruky do ruky jako samizdat za totality. Kniha
vyšla loni v nákladu 1000 kusů a už měla dva dotisky. Například
v pražském knihkupectví Kanzelsberger se prodává 10 až 15 výtisků za
měsíc, což odpovídá nejpopulárnějším knihám Ivy Pekárkové nebo Ludvíka
Vaculíka. Introvertní spisovatelka mluví tiše a soustředěně a často
sáhne k sebeironii. "Vyhledávám spíš ticho a samotu,"
pronese do utichajících zvuků kavárenského klavíru, což vytvoří dojem
dramatické tečky, která ji rozesměje. "Nedivte se, bydlím teď
v jednom bytě s manželem, svou dcerou a přítelkyní. Lidi to
nemůžou pochopit, ale kdybyste k nám přišla na kafe, viděla byste, že to
funguje normálně." Víc o své rodině ale mluvit nechce. Dozvím se, že
do kina a do divadla příliš nechodí, to spíš do hospody "na pivo nebo
fernet". Poslední dobou prý koketuje s buddhismem. "Výborně to
koresponduje s tou hospodou." Autobiografická kniha Rok perel vypráví
o čtyřicetileté novinářce, jejíž obyčejný život vezme za své, když si
naplno uvědomí, že je lesba, a zamiluje se do neurvalé dívky Magdy. Vztah
se postupně mění v jednostrannou závislost a citově vyždímaná hrdinka
končí s podřezanými žílamami v léčebně. "Lastura?" zvedla
zaujatě oči z mého klína. Oči – divoženky, zvířete, určitě psychopata. Oči
starověké Egypťanky, dvě nepravděpodobná plavidla, směřující po Nilu přímo do
podsvětí. "V každé lastuře je perla, ne?" zachechtala se a bez
jakéhokoliv zatápání ji v ten ráz přejela jazykem. U cítila jsem ten
náraz kdesi uprostřed mozku… "Chtěla bych, aby tu všude kolem byly
zrcadla," začala drmolit, sotva jsem jí rozuměla: "Abysme viděly,
jaký to je… krásný… když se milujou dvě ženský." S nadšením knihu
přijali především čtenáři, literární kritika uznává spíš autorčina dřívější
díla (Zlodějina, Daleko od stromu), k Roku perel je vlažnější. Recenzent
Josef Chuchma například píše: "Vychází čtenáři v ústrety, aniž by
svoji literární pověst devastovala podobně drasticky jako lesbickou láskou
zasažená novinářka Lucie svůj dosavadní život."
Netvař se tak tragicky, mami
Autorka s vydáním knihy dlouho váhala. "Při představě, že udělám
coming out, jsem se budila hrůzou, ale všichni to vzali skvěle. Překvapila mě
reakce mé dcery, řekla mi: ,A proč se tváříš tak tragicky?°"
V lesbické komunitě nebyla kniha přijata bez výhrad. "Přišlo mi
několik dopisů, kde mi ženský píšou, že jsem jim tou knihou pomohla. Ale některé
možná nabyly dojmu, že moje dvě hrdinky – žádné příjemné a vyrovnané ženy,
ale spíš nesnesitelné hysterky – můžou obraz lesbického hnutí spíš poškodit.
Ale já myslím, že se časem ukáže, že ta knížka měla nějaký společenský
smysl." Další román Brabcová zatím neplánuje: "K tomu, abych psala,
mě musí něco nakopnout." Rodiče Zuzany Brabcové, oba bohemisté, podepsali
Chartu 77, a tak místo na univerzitu šla dcera po gymnáziu uklízet do
nemocnice. "Necítím se ale jako oběť doby. Tehdy se na mě mnozí dívali skrz
prsty, že jsem uklízečka a teď zase že jsem lesba." Po roce 1989
pracovala v odboru pro uprchlíky Ministerstva vnitra a pak jako
redaktorka vystřídala několik nakladatelství. Vtipná a vyrovnaně
vyhlížející spisovatelka se po výstředním Roce perel vrátila zase ke klidnému
životu. "Dneska je mi skoro nepříjemný, že jsem to napsala tak otevřeně,
skoro exhibicionisticky jsem popsala intimitu, která není veřejným majetkem.
Potřebovala jsem to ze sebe dostat, ale je to uzavřená kapitola. Už bych to
takle nikdy nenapsala," vydechne a opře se do židle: "Ale ten
román je dobrej, ne?"
Lenka Nejezchlebová
LN, 16.11.2001